Vznik Československa - Zakarpatská Ukrajina

Vznik Československa

Po první světové válce

12. listopadu 1918 Americká národní rada uherských Rusínů v Serantonu souhlasila s plánem uzavřeným představitelé rusínské emigrace pod vedením právníka Grigorije Žatkoviče s Tomášem G. Masarykem na jejímž základě měla být Zakarpatská Ukrajina začleněna do budoucího Československa jako její autonomní část a v listopadu a prosinci téhož roku uspořádali američtí Rusíni plebiscit, v němž se 67 procent delegátů přihlásilo k myšlence spojit Podkarpatskou Rus s Československem, které pro ně bylo příslibem konsolidovaného státu; 28 procent hlasovalo pro připojení k Ukrajině, 2 procenta pro samostatný stát a sotva 1 procento se hlásilo k Rusku, Maďarsku nebo k Haliči.

V prosinci 1918 odjela rusínská delegace do Budapešti za Milanem Hodžou, který tam jednal s maďarskou vládou, a tlumočila mu většinový názor, že se podkarpatská země hodlá odloučit od Maďarska a připojit se buď k Ukrajině nebo k Československu.

O postavení Rusínů se uvažovalo i v řadách národního odboje v souvislosti s myšlenkou příštího samostatného státu i s jeho rozsahem. Když se koncem října 1918 sešli v Ženevě čeští představitelé, kteří přijeli z Prahy, s Edvardem Benešem, Karel Kramář, jeden z této delegace, hovořil i s americkými diplomaty ve Švýcarsku. Stowall, americký zástupce v této zemi, podává o tom zprávu 3.listopadu státnímu sekretáři do Washingtonu. Uvádí se tu i Kramářův názor, že "je životní nutností společná hranice Čechů a Jihoslovanů..."

Názory na Podkarpatské Rusi se teprve tříbily. V Chustu národní rada vyhlašovala v lednu 1919 příklon k Ukrajině, i když ne zcela bez vnitřní diferenciace. Užhorodská rada setrvávala na požadavku autonomie v rámci Uherska a národní rada v Prešově souhlasila s tímto plánem amerických Rusínů. Teprve závěrečné jednání Ústřední národní rady v Užhorodě 8. května 1919 rozhodlo, že Rusíni se připojí k Československé republice.

Maďarská vláda premiéra Karolyiho však nestála pasivně stranou. V prosinci 1918 vyhlásila pro Podkarpatsko autonomii ve spolupráci s užhorodskou Radou maďarských Rusínů. V době sovětské a maďarské republiky pronikly vojenské oddíly i na Podkarpatsko, kde se začala provádět četná socializační opatření, která však narážela na odpor obyvatelstva (např. zřizování zemědělských družstev a mobilizace do Rudé armády).

Mírová konference v Paříži

V únoru 1919 se v Paříži sešel G. Žatkovič s A. Beskidem, mluvčím Podkarpatska. Vytvořili rusínskou komisi a společně s československou delegací na mírové konferenci předložili plán na spojení Podkarpatské Rusi jako autonomní oblasti s Československem. Součástí dokumentů pro mírovou konferenci bylo i užhorodské memorandum z května 1919 doporučené prezidentu Masarykovi, který při přijetí delegace 23. května pravil, že "spojenci v Paříži uznali požadavek karpatských Rusů a přiřkli jim právo se přičlenit jako autonomní část k československému státu." Desátého září 1919 pak byla uzavřena smlouva v Saint-Germain, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod.

Desátý článek Smlouvy stanoví: " Československo se zavazuje, že zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého."

Částečná autonomie

Guvernér jmenovaný prezidentem byl odpovědný podkarpatskému sněmu. Tyto skutečnosti potvrdila také nová ústava ČSR 29. února 1920. Součástí státního znaku se stal i stojící medvěd, znakový symbol Podkarpatska.

"Byla to nejchudší, nejutiskovanější, nejzaostalejší a alkoholismem nejvíc prolezlá země celého bývalého Rakouska-Uherska, opravdu nikoli vítaný zisk pro nový stát, který měl i plno práce s politickou organizací Slovenska," konstatoval Ferdinand Peroutka.

16. listopadu 1919 vydala vláda generální statut Podkarpatské Rusi, podle něhož se zřizovalo zatímní direktorium autonomní země, aby se tak vyhovělo saint-germainské podmínce. Byla současně vytvořena funkce vládního administrátora podléhajícího ministerstvu vnitra. Za vyučovací jazyk a úřední byl prohlášen jazyk lidový (rusínský).

Cestu k autonomní samosprávě měly otevřít volby do parlamentu v Praze i do rusínského sněmu - v roce 1920 se však nekonaly. Teprve od roku 1923 byla Podkarpatská Rus zastoupena v parlamentě devíti poslanci.

V letech 1919–1920 bylo území Podkarpatské Rusi pod přímou správou československého státu. Po složitých jednání mezi československou vládou a zástupci Podkarpatska byla ústavně, ale jen formálně (ne fakticky) zavedena autonomie území pod vedením guvernéra a zemského prezidenta. Guvernér byl orgán volený pouze z občanů Podkarpatské Rusi, Zemský prezident byl orgán jmenovaný prezidentem Československé republiky.

Z 26. dubna 1920 je nový statut Podkarpatské Rusi. Hovoří se v něm o guberniální radě v čele s guvernérem (viceguvernér byl v této konstelaci reprezentantem vlády a podléhala mu veškerá státní administrativa).

T.G. Masaryk o samosprávě Podkarpatské Rusi řekl: "Pokud jde o samosprávu Podkarpatské Rusi, je to závazek, který nám daly mírové smlouvy a který jsme si uložili ústavní listinou... Já učiním v mezích svých ústavních práv všecko, aby Podkarpatská Rus byla opravdu svobodnou.

Lid Podkarpatské Rusi byl dlouho politicky a sociálně utlačován a duchovně přímo zotročen. Proto je kulturní a hospodářské zvelebení naléhavým úkolem... Mám nejvřelejší zájem o blaho Podkarpatské Rusi a jejího lidu."

První světová válka << Vznik Československa >> Československo