Zakarpatská Ukrajina vývoj po 2. světové válce

Zakarpatská Ukrajina po 2. světové válce

Počátkem května 1945 přijíždějí do Prahy postupně členové československé vlády. Květnové povstání českého lidu vyvolalo dva dodatečné protestní zásahy sovětského velvyslance Zorina proti České národní radě. Vše, co souviselo s domácím odbojem, bylo pro sovětskou stranu čím dál podezřelejší. V Košickém vládním programu se již nepočítalo s existencí Podkarpatské Rusi v rámci Československa, ačkoliv to odporovalo základnímu zákonu - československé ústavě z roku 1920.

Od 18. června začíná Fierlingerova vláda jednat o Podkarpatsku. Přestože by se zdálo, že o Podkarpatsku je již rozhodnuto, nevyvíjela se jednání tak, jak si to představoval Gottwald. Ortel již byl vynesen, teď šlo podle nich už jen o to, jak jej co nejrychleji provést. Takový postoj však nesdílel Jan Šrámek(m), vedoucí představitel lidové strany a místopředseda košické vlády.

Opíraje se o ústavu tvrdil, že ani vláda ani Prozatímní Národní shromáždění nemají vůbec právo jednat o změně hranic a odstoupit území cizímu státu. Prozatímní Národní shromáždění nikdo nevolil, byl to orgán sestavený podle parlamentního klíče povolených stran Národní fronty. Prezidentův dekret určoval, že toto prozatímní shromáždění může vydávat některé zákony ústavní povahy pouze v "přiměřené" míře. Předat však část státního území nebylo jistě nikterak přiměřené. O tak kardinální věci týkající se existence části republiky mohlo rozhodnout jen Ústavodárné Národní shromáždění řádně zvolené ve svobodných volbách a poté, co by se řídilo i hlasy obyvatelstva například v referendu a podobně.

Největšími odpůrci Šrámkova postoje byli samozřejmě komunisté Gottwald a Kopecký. Zpráva z vládního jednání podává svědectví, že se na Šrámka obořili nejen komunisté, ale bohužel i národní socialisté a sociální demokraté.

21.června 1945 odletěla do Moskvy vládní delegace vedená Zdeňkem Fierlingrem. Pověřili ji, aby se v Kremlu zeptala, jak si Stalin přeje vyřešit již "vyřešenou" otázku Podkarpatska. Fierlinger několikrát telefonuje do Prahy a ptá se svého náměstka Gottwalda, jak postupovat. 29. června doručí československé vládě ze sovětského velvyslanectví návrh smlouvy o Podkarpatsku. Gottwald ji slovo za slovem předčítá a všechny dotazy nebo připomínky smetává ze stolu.

Slovo si bere ministr Kopecký. Podkarpatským vlastencům a bojovníkům za svobodu vystavuje nejhorší vysvědčení. "Je to věc politicky choulostivá," říká. "Ukrajinci o které tu jde, mají zvláštní charakter. Jsou mezi nimi živlové, kteří jsou protisovětští. V době války utekli před Maďary a v Sovětském svazu se museli z důvodů bezpečnostních dostati do internačních táborů. Tím vznikl u nich určitý nepřátelský poměr vůči Sovětskému svazu, a proto je třeba, aby se tato věc řešila opatrně a v úplné shodě se Sovětským svazem a Ukrajinskou socialistickou republikou." Takto krásně mluví ministr Kopecký o svých spoluobčanech. Rozprava končí a vláda doporučuje, aby Gottwald volal do Moskvy, že Fierlinger může v Moskvě podepsat připravenou smlouvu.

29. června 1945 podepsal v Moskvě ministerský předseda Zdeněk Fierlinger a sovětský ministr zahraničí V.M. Molotov dohodu potvrzující ztrátu československého území na Podkarpatské Rusi. Současně československá vláda de facto vzala na vědomí, že SSSR kromě Podkarpatské Rusi zabral také slovenské území severně od města Čop.

Vládní delegace se vrátila a 2. července podává Fierlinger zprávu o její činnosti. Ještě několikrát se vláda vrací k drobnějším problémům Podkarpatské Rusi. Naposledy se o Podkarpatsku jedná ve vládě 9. listopadu 1945. Vláda má příležitost předložit parlamentu návrh zákona. Jan Šrámek znovu oponuje a praví: "Na zákoně, který představuje ratifikaci smlouvy o záměně státních hranic, se má usnésti teprve řádně zvolené Národní shromáždění."

Gottwalda to vyvede z klidu. "Nesdílím toto stanovisko... To by všechny zákony, o nichž se usnese Prozatímní Národní shromáždění, měly podléhat potvrzení Ústavodárným Národním shromážděním?" Šrámek však trvá na svém: "Teprve řádně zvolené Ústavodárné shromáždění může posoudit a definitivně potvrdit všechna legislativní opatření uskutečněná tímto Prozatímním Národním shromážděním."

Vládní návrh zákona odchází do parlamentu a tam se opět za režie KSČ odehrává poslední dějství tragédie Podkarpatské Rusi a parlamentní frašky.

22. listopadu 1945 prozatímní parlament ratifikuje smlouvu mezi Československem a Sovětským svazem, podle níž se Zakarpatská Ukrajina "sjednocuje se svou odvěkou matkou - Ukrajinou." Předseda sněmovny uzavře tento bod téměř cynicky: " Tím je vyřízen první odstavec programu."

Lidé žijící v Československu a na Podkarpatské Rusi měli podle smlouvy právo opce. Mohli se rozhodnout pro československé nebo sovětské občanství a měli nárok vzít si s sebou, pokud by se odstěhovali z Podkarpatska, movitý i nemovitý majetek nebo dostat náhradu. Sovětská byrokracie však žádné náhrady za majetek neposkytla.

8. srpna 1945 vyšlo vládní nařízení ČSR, podle něhož se Češi a Slováci mohli vystěhovat z Podkarpatské Rusi a žádat československé občanství. Rusíni a Ukrajinci museli však v zemi zůstat; obě strany jim odepřeli právo optovat pro Československo. Četní občané rusínské i ukrajinské národnosti prchali ze země, aby si zachránili život. Vedení KSČ 8. dubna 1946 jednalo zřejmě na pokyn Moskvy o tom, proč mnozí rusínští a ukrajinští obyvatelé odcházejí do Československa. Usneslo se navrhnout, aby se pro občany, kteří hodlají opustit Podkarpatsko zřídili záchytné internační tábory. Současně se na slovenských hranicích zvýšila ostraha, a tak se znemožnil příchod mnoha vlastenecky a demokraticky smýšlejících občanů z Podkarpatské Rusi.

Na smlouvu o změně státních hranic nemůžeme být v žádném případě hrdi. Je to akt ponížení a hanby. Jednalo se o Podkarpatsku, o něm a bez něho. Přes milión československých občanů bylo předáno sovětské říši. Není proto divu, že tento protiprávní akt nazývají dodnes na Podkarpatsku "rusínským Mnichovem" a vyčítají Praze, že nenašla dost sil i diplomatické obratnosti jej z československé strany později anulovat jako protiprávní.

Od Užhorodu po Jasinu se celá podkarpatská země změnila v bezvýznamnou součást sovětské Ukrajiny. Po zatýkáních nařídila Moskva po roce 1945 deportaci asi 20 tisíc občanů kamsi na Sibiř; mnohdy odváželi celé rodiny. Ze země byli odvlečeni ti, kteří mohli nejvíce upevňovat národní život - učitelé, řecko-katoličtí kněží a inteligence. V roce 1947 postihl Podkarpatsko navíc skutečný hladomor stejně jako i jiná území obsazená Sovětským svazem, např. Moldávii.

Po dvacetileté existenci v Československu nastal kulturní i hospodářský úpadek. Násilně se kolektivizovalo, pro Moskvu i Kyjev byla Podkarpatská Rus zemí, kde se plundrovalo přírodní bohatství jako v bezprávné kolonii. Jinak řečeno: země, o kterou v roce 1945 SSSR tolik stál, na 40 let přestala existovat.

Omyly československé diplomacie << Vývoj po 2. svetové válce >> Závěr