Podkarpatská Rus - rozpad Československa

Rozpad Československa 1939

Konec republiky

14. března 1939 v 10 hodin se v Chustu začínají scházet poslanci podkarpatského sněmu zvoleného 12. února 1939, když ve volbách získalo Ukrajinské národní sjednocení jako jediná kandidující strana přes devadesát procent hlasů. Od odpoledních hodin 14. března a celou noc zasedá podkarpatská vláda a rozhoduje bránit se proti případnému maďarskému vpádu. Současně došla k závěru, že na zasedání sněmu vyhlásí samostatný stát.

V noci ze 14. na 15. března 1939 vtrhli Maďaři přes podkarpatské hranice, když předtím poslali do Prahy ultimátum, aby československé vojsko vyklidilo do 24 hodin Podkarpatskou Rus.

Kolem třetí hodiny ranní podepisuje v Berlíně v říšském kancléřství nešťastný prezident Hácha protokol o okupaci Čech a Moravy "posilněn" dvěma injekcemi Hitlerova osobního lékaře Morella.

Místním rozhlasem v Chustu vyhlašuje tři hodiny po půlnoci Vološinova vláda mobilizaci.

Ráno vypukly boje nad Mukačevem, které patřilo Maďarsku již od listopadu 1938, a před Sevljuší, odkud byl přístup k hlavnímu městu Chustu. Maďaři se snažili uzavřít západní hranici se Slovenskem a znemožnit tak případný přechod československých oddílů.

Brzy se bojovalo i u Fančikova, Vrbovců, Činaděva, Svaljavy, Onkovce a Iršavy. V údolí řeky Už a podél železniční trati se snažilo maďarské vojsko pronikat k Perečínu a Užockému průsmyku.

Ministerský předseda A. Vološin dopoledne posílá telegram hlavnímu štábu v Praze, aby armáda dál bránila Karpatskou Ukrajinu. Po poledni přichází odpověď z ministerstva zahraničí, které vyřizuje vzkaz 3. oddělení generálního štábu: "Generál Prchala(g) pokračuje v evakuaci, vláda Podkarpatské Rusi nechť se sama obrátí v této věci na hlavní německý konzulát..." Telegramy o pomoc směřují i do Berlína. Vološin žádá o ochranu. Zůstávají však bez odpovědi. Bez ohledu na to vše českoslovenští vojáci bojují všude, kde se objeví okupační armáda.

Na zasedání sněmu 15. března v tělocvičně chustského gymnázia přichází německý konzul Hoffmann a sděluje, že "německá vláda radí neklást odpor." Po 17 hodině vyhlašuje sněm samostatný stát Karpatskou Ukrajinu. Nově zvolený prezident Karpatské Ukrajiny A. Vološin posílá do Bukurešti telegram a požaduje vojenské obsazení země a zřízení rumunského protektorátu. Na tento telegram však nikdo neodpovídá.

Ke slovu se dostala pouze Budapešť. Vološin na výzvu ministra zahraničí hraběte Czákyho, aby předal vládu veliteli maďarské armády, oznamuje, že posílá do Maďarska tříčlennou delegaci, která má projednat zastavení vojenských operací. Na to Czáky odpovídá: "Přijmeme delegaci se známou maďarskou pohostinností, zastavit však vojenské operace, které jsou již v proudu, není možné z technických důvodů. . . " Okolo 17 hodiny se sestavuje první evakuační vlak, který odváží přes 500 osob. Některé vojenské jednotky přecházejí k ústupům: na Slovensko a do Rumunska, případně i do Polska. V 19 hodin přichází do Prahy Vološinův telegram poslaný ministru zahraničních věcí F. Chvalkovskému(h) : " Jménem vlády Karpatské Ukrajiny sděluji, že po prohlášení samostatnosti Slovenska se nám znemožnilo setrvat nadále ve federaci Česko-Slovenska. Proto naše vláda vyhlásila ve shodě s poslanci sněmu samostatnost Karpatské Ukrajiny... Současně vláda děkuje za dvacetiletou spolupráci, která nám pomohla povznést národní uvědomění a kulturní vývoj."

V Chustu zajišťuje československé vojsko hladký odchod z města, na vojenská auta se nakládají důležité dokumenty, peníze a doklady poštovních úřadů. U hraničního mostu do Rumunska stojí kolona nákladních aut se stovkami českých lidí. Prosí o pomoc do Bukurešti. Československý vyslanec však nechce jít k telefonu, je prý nemocen.

"Žádáme o intervenci německých vojenských jednotek," sděluje A. Vološin v dalším telegramu, tentokrát Ribbentropovi. Jeho telegram zůstal bez odezvy.

Také 16. března se Podkarpatsko brání všude, kde jen může. Ve zbrani stojí vojáci, příslušníci stráže obrany státu i civilisté. Maďaři později přiznají velké ztráty: padlo 200 maďarských vojáků. Počet obětí na československé straně dosahuje několika set. Ten den má projev v maďarském parlamentu ministerský předseda P. Teleki(i). "Maďarská vláda vyhověla žádosti karpatoukrajinského obyvatelstva a jeho vůdců," vymýšlí si, "aby ihned vojensky obsadila území Karpatské Ukrajiny a obnovila klid a pořádek." Vláda tomuto "přání" vyhověla."Národu Karpatské Ukrajiny bude poskytnuta autonomie."

V týchž hodinách Július Révay, který odjel do Berlína bez pověření vlády, posílá všem vyslancům v Německu toto sdělení: "Na hranicích Karpatské Ukrajiny se prolévá krev ve válce bez vypovězení. Jménem karpatoukrajinské vlády žádám o zakročení vaší vysoké vlády u maďarské královské vlády, aby se otázka Karpatské Ukrajiny řešila diplomatickou cestou a nikoliv ozbrojenou mocí. Je to zločin prolévat bez důvodu lidskou krev!"

Boje na Podkarpatsku však nekončí. Mnozí tu ještě brání na poslední výspě svůj stát - Československou republiku, jiní snad pokládají život za iluzi samotného Podkarpatska.

Ani 17. března a v příštích dnech neutichnou zbraně. Ještě 21. března se brání oddíl československých vojáků u Bočkova a pak přechází do Rumunska; jiné skupiny prchají do hor. To už první transporty československých občanů a vojáků odjíždějí do Rumunska a přes Jugoslávii domů do Čech - touto cestou se později vracejí asi čtyři tisíce lidí. Nově obsazené území je nazýváno Karpátalja a úřední řečí je tu maďarština a rusínština. Oběti maďarské okupace budou velmi kruté. V koncentračních táborech a vězeních zahynou tisíce lidí.

Na XVIII. sjezdu komunistické strany, který se konal v Moskvě od 10. do 21. března 1939, se Stalin jen s posměchem zmínil o plánech Velké Ukrajiny, nic víc. Konstatoval - už v duchu orientace, která záhy vyvrcholí smlouvou s Německem -, že SSSR se "nedá zatáhnout do konfliktů s válečnými provokatéry".

Evropa mlčí. Ještě nestrávila mnichovskou zradu a již je tu její tragický následek. Poslední výstřely pod Karpaty, mrtví i ranění, ústupy 45. pěšího pluku i vyhnání občanů provázejí tyto poslední tragické dny a hodiny Československa, které mizí z mapy Evropy. Od té doby se již nikdy Podkarpatské Rusi nedostane demokracie, svobody a nezávislosti.

Občané Podkarpatské Rusi, kteří v sobě nalezli sílu uniknout ze země, prchali přes karpatské hřebeny na sever a hledali útočiště v Sovětském svazu. Byli ihned jako podezřelí a možní špióni posláni do koncentračních táborů.

Československo << Rozpad Československa >> Druhá světová válka