Zakarpatská Ukrajina - Omyly Československé diplomacie

Omyly Československé diplomacie

Při své návštěvě Podkarpatské Rusi v květnu 1934 řekl Edvard Beneš jako ministr zahraničí: "O osudech Podkarpatské Rusi je na celá staletí rozhodnuto, a definitivně rozhodnuto. Podkarpatská Rus náleží vám a náleží nám, podkarpatskému lidu a Československé republice…

Československo se Podkarpatské Rusi nikdy nevzdá, nepřipustí žádnou revizi (narážel na maďarskou snahu o revizi Saint- Germainské smlouvy) a bude ji hájit krví a železem, bude-li to třeba." V září 1939 při kontaktu s I.M. Majským, sovětským velvyslancem v Londýně, konstatuje: "Otázku Podkarpatské Rusi budeme mezi sebou řešit později a jistě se dohodneme." Tak začíná diplomatický „handl“ s touto zemí.

V roce 1940 podle svědectví L. Feierabenda a E. Táborského prezident Beneš uvažoval takto: " Po válce se nebudeme moci bránit požadavku Sovětského svazu, bude-li žádat, abychom postoupili Podkarpatskou Rus Ukrajině." A v srpnu 1941 sděluje velvyslanci Majskému: "Podkarpatská Rus může patřit jenom nám nebo Rusku."

Do Moskvy Beneš odjíždí v prosinci 1943 a v rozhovoru se Stalinem se dovídá jeho tehdejší stanovisko. Zní v Benešově interpelaci takto: "Zakarpatská Ukrajina bude vrácena Československu. Uznali jsme československé předmnichovské hranice, a tím je ta věc jednou a provždy vyřízena." Po své návštěvě Moskvy, když tam podepsal novou československo-sovětskou smlouvu uznávající integritu Československa, odjel Beneš do Marakeše v Maroku, kde tehdy pobýval W. Churchil. Tam mu také řekl: "Nelze vyloučit, že Sovětský svaz má v plánu přivtělit si Podkarpatsko."

V duchu mocenské ideologie pronesl v únoru 1944 předseda ukrajinského Nejvyššího sovětu M.S. Hrečucha projev, v němž vyzval sovětskou vládu, aby "při řešení státních hranic mezi Sovětským svazem a jinými státy na západě měla na zřeteli zákonné a spravedlivé tužby našeho lidu sjednotit všechny původní ukrajinské země v jednom sovětském ukrajinském státě."

Ještě do listopadu 1944 komunisté ve svých vystoupeních prohlašovali, že celistvost Československa se nezmění. Příští poválečný stát měl podle Gottwalda mít "nacionální" základ: "bratrský svazek Čechů, Slováků a Podkarpatských Ukrajinců." Stejně formuloval svůj dojem z rozhovoru se Stalinem: "Budoucí republika bude státem Čechů, Slováků a Karpatských Ukrajinců. Bude státem národním a slovanským." (Ovšem Gottwald uvažoval již tehdy – a to sdělil Stalinovi -, že by se "Podkarpatská Rus mohla připojit k Sovětskému svazu").

Jaký význam přikládal Stalin přičlenění Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu, svědčí i jeho úvaha využít Klementa Gottwalda, aby "přitlačil" na prezidenta E. Beněše. Stalin se za celou dobu války (od roku 1939) s Gottwaldem nesešel a nepozval ho k sobě do Kremlu ani jednou. V roce 1943 měl být Gottwald vyměněn Janem Švermou(l). Stalin očekával Gottwaldův pád. Nedošlo k tomu, protože Šverma odmítl nabízené místo šéfa komunistické strany. V lednu 1945 však Stalin náhle zavolal Gottwalda a dal mu úkol: zapůsobit na prezidenta, aby kauzu Podkarpatské Rusi přenechal sovětské režii a země se vzdal.

Licověrnost sovětské politiky si začal prezident Beneš zřejmě uvědomovat po vzniku Slovenského národního povstání. Ačkoliv Sovětský svaz sliboval vydatnou pomoc, scvrkla se jeho účast na vyslání komisařů a shození malého množství zbraní. Vojenskou pomoc západních spojenců naopak nepřipustili, protože prý Slovensko leží v pásmu operací sovětské armády.

Když o něco později posílá prezident depeši československé vládní delegaci na Podkarpatsku, uvažuje, proč sovětská vláda přes veškeré sliby dovoluje, aby sovětské vojenské velení zasahovalo do vnitřních poměrů v této zemi, která je součástí Československé republiky.

Ani slovenská národní rada nepochybovala, že Podkarpatsko zůstane součástí Československé republiky. Po vypuknutí národního povstání prohlašuje 29.září 1944 ve svém usnesení. "Jsme pro Československou republiku jako samostatný a společný stát třech slovanských národů : Čechů, Slováků a Karpatských Ukrajinců na základě principu rovný s rovným."

Představitelé Komunistické strany Československa nedostali v té době zřejmě přesné pokyny, a tak nemají o budoucnosti Podkarapatska jasno. Delegát KSČ Josef Krosnař přijel z Moskvy na Podkarpatskou Rus ještě v prosinci 1944 s představou, že tato země bude i nadále patřit k Československu. Když se však v březnu 1945 připravoval v Moskvě program a činnost československé vlády, prosazovali již komunisté, aby tato vláda jednala o připojení Podkarpatska k Ukrajině.

Sověti neustále zdůrazňovali, že řešení otázky Podkarpatské Rusi je jen "vnitřní záležitostí ČSR" (tak to řekl V.A. Zorin ze sovětského ministerstva zahraničí 15.prosince 1944 v Moskvě Zdeňku Fierlingrovi). "My dodržujeme smlouvu z 8. května 1944 o spolupráci mezi sovětskými a československými orgány na osvobozeném území," neváhal prohlásit, ačkoliv SSSR se neuvěřitelným způsobem vměšoval do záležitostí ČSR - před týdnem vyhnal československé vládní delegáty, znemožnil nábor branců do československé armády, a naopak nutil obyvatele vstupovat do Sovětské armády; pronásledoval občany hájící celistvost Československa, dal v listopadu 1944 vyhlásit jednostranně připojení Podkarpatské Rusi k Ukrajině...

Přestože československá strana neustále před všemi sovětskými požadavky ustupovala, byla Moskva nespokojena. V prosinci 1944 sděluje vládní delegát František Němec z Moskvy, že sovětská vláda nedůvěřuje Československu, protože se prý snaží budovat armádu podle jiných představ než má Stalin. Fierlinger posílá do Londýna sdělení, že problém Podkarpatské Rusi je nutno posuzovat "z širšího hlediska" a 21. prosince 1944 informuje o dalším bezohledném zasahování Sovětského svazu do našich záležitostí.

Státní rada, jako nejvyšší orgán emigrantské politické aktivity i československé státnosti, projednávala v prosinci 1944 situaci na Podkarpatské Rusi. Bylo to rokování zcela matné, zvláště když vyslechlo uklidňující referát H. Ripky, který evidentní anexi země zamlžoval prohlášením, že československá a sovětská vláda "stojí pevně na stanovisku smlouvy z 8. prosince 1944 a dohody z 8. května 1944."

Již předtím, ke konci října 1944, na setkání občanů z Podkarpatské Rusi žijících ve Velké Británii, však ve své přednášce H. Ripka uvedl, že "setrvání Podkarpatska v Československé republice nelze považovat za definitivní."

Ani prezident Beneš podrobně informovaný o všem, co se na Podkarpatské Rusi dělo v krutých podzimních měsících roku 1944, nenašel dostatek pevnosti postavit se proti pozvolnému sovětskému uchvacování této východní části republiky.

Lednová výměna dopisů mezi Stalinem a Benešem stanoví, že se osud Podkarpatské Rusi bude řešit buď ještě před koncem války nebo krátce po ní.

Beneš spěchá 23.ledna připomenout Stalinovi, že o něm nemusí pochybovat a že nezměnil své stanovisko ze září 1939, kdy o tom hovořil s velvyslancem Majským. "Jistě v této otázce nevzniknou rozpory, protože je to pouze záležitost mezi ČSR a SSSR."

Jak si Sověti představují nevměšování do suverenity Československa, dokazují nesčetné dokumenty z počátku roku 1945. Sovětská armáda obsadila v únoru slovenské město Čop; sovětský velitel vyhlásil, že je to teritorium Zakarpatské Ukrajiny a vyhnal odtud jak československou finanční stráž, tak i železničáře.

Do skladů ve Velkých Kapušanech vtrhli důstojníci Sovětské armády a zástupci Národní rady z Užhorodu, obsadili je a dali 14. února odvést násilím a bez náhrady devět vagónů obilí do Mukačeva. Představitel Národní rady přitom prohlásil: "Když národní výbor v Kapušanech podepíše prohlášení, že se obec připojuje k Zakarpatské Ukrajině, nechá jim obilí, a neučiní-li to však, jednoho dne je všechny zavřou!"

Od 1. do 3. března 1945 probíhal v Prešově sjezd slovenských Ukrajinců. Uvítali Mukačevské prohlášení o spojení Podkarpatska se sovětskou Ukrajinou a zdůraznili "národní jednotu ukrajinského národa Prešovska a národa Zakarpatské Ukrajiny."

V dopise žádali Stalina, aby odstranil dějinnou nespravedlnost a "všechen lid Veliké Ukrajiny sjednotil v jeden stát." Obrátili se i na předsedu ukrajinské vlády N. Chruščova: "Až se bude řešit otázka Zakarpatské Ukrajiny, nezapomeňte, že na Prešovsku také žijí Ukrajinci, kteří svým národním způsobem života i kulturou jsou pokrevní bratři Zakarpatské Ukrajiny. Teprve nyní se pro nás vytvořila jedinečná možnost svobodně určit svou národní spolupatřičnost."

V prohlášení ze 24. ledna 1945 podepsaném V. Šrobákem, J. Ursínym, L. Novomenským a J. Pullem se uvádí :"Protahování této otázky by mohlo narušit dobré vztahy Sovětského svazu a ČSR, což by mohlo mít špatný vliv na zabezpečení předmnichovských území Slovenska... Doporučujeme přijmout mukačevské stanovisko za podklad okamžitých rozhovorů s vládou SSSR o včlenění Zakarpatské Ukrajiny do Ukrajinské SSR." To by nenarušilo jako precedent územní celistvost republiky, protože "problém Zakarpatské Ukrajiny je historickým problémem sjednocení všech Ukrajinců..."

Prezident E. Beneš jednal ve dnech 21. až 24. března 1945 při svém pobytu v Moskvě s ministrem zahraničí V. M. Molotovem, který rozvinul v rozhovorech o osudu Podkarpatské Rusi novou argumentaci. "Sovětský svaz je pod tlakem Ukrajiny, ustupuje jejímu naléhání a aby ji "uspokojil", vychází vstříc požadavku připojit Podkarpatsko k Ukrajinské republice. Děkuje přitom E. Benešovi, že tomu porozuměl, a tak umožnil řešit tuto otázku. Hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem zůstane neměnná," ujišťuje prezidenta Molotov. 28. března na recepci v Kremlu Stalin v "dobré náladě" slibuje E. Benešovi v přípitku, že "SSSR nebude zasahovat do vnitřních záležitostí Československa..."

Druhá světová válka << předchozí | následující >> Vývoj po 2.svět. válce