Zakarpatská Ukrajina - Druhá světová válka

Druhá světová válka

Zakarpatská Ukrajina - druhá světová válka

Když Německo v roce 1941 napadlo Sovětský svaz, hlásili se později Rusíni z táborů do československé vojenské jednotky také proto, aby unikli z koncentráků a zachránili si tak život. Dostali boty, vyfasovali uniformy, mohli se najíst a v teple vyspat. Po hrůzách sovětské reality to byl vrchol lidského štěstí.

Absolvovali krátký a nedostatečný výcvik a šli hned do bojů proti Německu. Chtěli především osvobodit svou vlast, Podkarpatskou Rus, a přinést svým městům a vesnicím svobodu. Sovětské velení jim to však znemožnilo; tuto zem směla zbavit okupantů jen Rudá armáda, aby tam sama vešla jako osvoboditelka, převzala na těchto základech moc do svých rukou a začala připravovat celou zem na anexi.

Obsazování Podkarpatska se obešlo bez větších bojů, protože nacisté vypustili toto území ze svých plánů a připravili opevnění především na severní hranici Slovenska. Československým vojákům - a Rusínům v první linii - dovolilo sovětské velení umírat v dukelské operaci, vojensky nedomyšlené a zbytečně i nesmyslně likvidující v opevněných údolích desetitisíce sovětských a československých vojáků, jejichž nové a nové vlny v říjnových lijácích a bezedném bahně kosili nacisté shora jako terče na střelnici. Rusínům v rámci československé vojenské jednotky se neumožnilo, aby vešli do své země jako osvoboditelé, zdá se naopak, že bylo cílem pokud možno co nejvíce zdecimovat jejich řady. Začátkem roku 1944 tvořili Rusíni téměř polovinu ze sedmitisícového československého vojenského sboru.

V dubnu 1944 přijedou do Užhorodu "odborníci" na vyhlazování - esesáčtí důstojníci Eichmann a Wisliceny a během několika měsíců nebude v této zemi ani jediný Žid. Již předtím - v srpnu roku 1941 - poslali asi desetitisícový transport na sever ke Kamenci Podolskému na frontové práce. Když vykonali otrockou práci, byli záhy všichni zlikvidováni. Ostatní transporty budou směřovat od jara 1944 do Osvětimi a jiných nacistických táborů. Ze sto dvou tisíců podkarpatských Židů jich po válce zůstane jen několik set. Rómů žilo na Podkarpatské Rusi kolem čtyřiceti tisíc. Jejich osudy a konce byly stejné.

V souladu se sovětsko - československou smlouvou z prosince 1943, která ještě uznávala Československo v jeho předmnichovských hranicích a podle dohody z 8. května 1944 o spolupráci Sovětské armády s československou vládou na osvobozeném území, vyslala koncem října 1944 vláda Československa na území Podkarpatské Rusi oficiální delegaci pro správu osvobozeného území v čele s ministrem londýnské vlády Františkem Němcem(j) a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským.

Napětí vyvrcholilo 8. prosince 1944, kdy sovětské úřady násilím vyhnaly představitele československé vlády ze země, aby tak měli ve všem volnou ruku a nikdo je nemohl kontrolovat. František Němec se sice ještě vrátil 17. ledna 1945 a zůstal tam do 1.února, ale faktickou činnost však českoslovenští představitelé nemohli vykonávat.

Sovětské orgány organizovaly především násilnou mobilizaci československých občanů do Rudé armády. Podle obvyklé komunistické propagandy dělo se to s parádou: vstupovali do Rudé armády "dobrovolně a nadšeně".

Koncem října a začátkem listopadu 1944 se konaly - slovy propagandy - "první svobodné volby" do národních výborů. O legitimitě těchto voleb nelze přirozeně něž pochybovat. Provedli je sovětským způsobem za dozoru vojenské diktatury, která ovládala celou zem a nastolila atmosféru strachu. Poslanci byli vybráni v sekretariátech komunistické strany; nikdo jiný než takový pověřenec nemohl kandidovat. Úkolem voličů svážených často do volebních místností vojenskými nákladními auty bylo vhodit do připravených uren obstoupených dozorčí komisí vytištěný seznam poslanců. Činnost jiných stran než komunistické byla zakázána.

12. listopadu se konaly na Podkarpatské Rusi veřejné schůze, na nichž se souhlasilo (samozřejmě že jednomyslně) s připojením k Sovětskému svazu. O týden později se vytvořila samostatná komunistická strana, do té doby součást Komunistické strany Československa, a schválila připojení země k Ukrajině.

26.listopadu 1944 byl uspořádán v Mukačevě sjezd národních výborů z celé země. Po nedemokratických volbách do místních výborů opakoval i mukačevský sraz podle komunistické direktivy, že vyjadřuje svobodnou vůli lidu připojit se k SSSR. Vydali manifest, který pravil: "Přišel radostný historický den Zakarpatské Ukrajiny. S pomocí hrdinné Rudé armády byl svržen německo-maďarský režim. Byl učiněn konec staletému panství všech cizáků na odvěké ukrajinské půdě Zakarpatské Ukrajiny." Opíraje se o neochvějnou vůli všeho lidu, vyslovenou v peticích a usneseních dělníků, rolníků, inteligence i duchovenstva všech měst a vesnic Zakarpatské Ukrajiny, opětně spojit Zakarpatskou Ukrajinu se sovětskou Ukrajinou; první sjezd národních výborů celé Zakarpatské Ukrajiny se usnáší:

  1. Sjednotit opětně Zakarpatskou Ukrajinu s její velkou matkou - sovětskou Ukrajinou, a odloučit se od Československa.
  2. Požádat Nejvyšší sovět Ukrajinské sovětské socialistické republiky a Nejvyšší sovět Svazu sovětských socialistických republik o připojení Zakarpatské Ukrajiny k Ukrajinské sovětské socialistické republice.
  3. Zvolit Národní radu Zakarpatské Ukrajiny jako jedinou ústřední moc působící z vůle lidu na území Zakarpatské Ukrajiny.
  4. Zplnomocnit Národní radu Zakarpatské Ukrajiny a uložit jí, aby uskutečnila usnesení sjezdu o opětném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou.

Prezidentu Benešovi poslala rada 5. prosince dopis, v němž uvedla: "Nadešel okamžik, kdy Zakarpatská Ukrajina, osvobozená hrdinnou Rudou armádou, mohla poprvé v dějinách použít svého přirozeného práva na sebeurčení a prostřednictvím svých představitelů, delegátů národních výborů Zakarpatské Ukrajiny na jejich prvním historickém sjezdu 26. listopadu 1944 v Mukačevě rozhodnout o opětném sjednocení se sovětskou Ukrajinou."

Současně Národní rada zakázala nábor do československé armády, kdežto Rudá armáda mohla získávat brance, jak se jí zachtělo. Do konce roku 1944 se podepsalo na listiny pro připojení k Ukrajině kolem čtvrt miliónu občanů.(Je známo, že podpisové akce se prováděly podvodem, násilím, uplácením...)

Možná, že někteří z těch, kteří podepisovali rezoluce pro připojení k Ukrajině, tak učinili v dobré víře a v osvoboditelské euforii. Záhy mnozí poznali svůj omyl, který však již nebylo možno napravit. Byli mezi nimi i vesničané, kteří dostávali za své podpisy petrolej a bochník chleba, nebo školáci, kteří soutěžili o to, kdo se víckrát podepsal...

V zemi vypukl skutečný teror obrácený proti československým občanům věrným republice, řecko-katolickému kléru a proti představitelům Rusínů a maďarské menšiny. K zatčení často stačilo, že podezřelý člověk absolvoval střední školu, měl maturitu nebo se dokonce naučil číst a psát.

Národní rada ustanovila jako jeden z prvních svých aktů Zvláštní soudy s vyšetřujícími komisemi řízenými důstojníky NKVD. Těmto soudům dali právo "jménem lidu" odsuzovat lidi do žaláře až do dvaceti let i k trestu smrti. Plně toho využívaly - byly tříčlenné nebo pětičlenné a fungovaly rychle a bez zábran. V prvních dnech byl zastřelen předseda někdejší autonomní vlády z roku 1938 A. Brody.

Hned po listopadu 1944 začali fungovat orgány lidové milice, bezpečnosti a Lidových družin. V lednu 1945 vznikly tříčlenné lidové soudy a prokuratura. Zaplňovaly se věznice, tisíce lidí byly transportovány přes hranice do sovětských koncentračních táborů. Ještě v roce 1947 odvezly sovětské orgány násilně ze země neznámo kam přes dvacet tisíc lidí. Připočteme-li je k šedesáti tisícům válečných obětí Podkarpatské Rusi (asi čtyři tisíce padlo na frontách, ostatní zemřeli v koncentračních táborech) nové mrtvé po roce 1944, lze uvést, že celkem - kromě Židů a Rómů - zahynulo kolem osmdesáti tisíc lidí. S obětmi holocaustu je to téměř dvě stě tisíc lidí - československých občanů, kteří zmizeli ze světa, o kterých se neví a na které se zapomnělo...

Sovětský teror se "zabydlel" na Podkarpatské Rusi. Je známo, že se již před 9. květnem 1945 zatýkalo podle předem připravených seznamů a zatčení se odváželi do SSSR buď na nucené práce nebo do vězení a koncentračních táborů. Tak byl zatčen i A. Vološin, který zahynul již 19. července 1945 v Butirském vězení v Moskvě. Rusínskou národnost "osvoboditelé" neuznávali, pro ně existovala pouze ukrajinská a ruská. Řecko-katolická církev měla být nahrazena pravoslavnou, což se potvrdilo církevním sněmem v roce 1949, konaným na pokyn a pod dozorem komunistické strany.