Zakarpatská Ukrajina - Historie do roku 1848

Zakarpatská Ukrajina do roku 1848

První osídlení

První doklady o lidském osídlení Zakarpatské Ukrajiny nalézáme, již v mladší době kamenné. Důležitou roli v dalším období hrála podkarpatská sedla a ostatní průsmyky umožňující kontakty ze severu. Země svou řídkou osídleností lákala různé kmeny a národy. V době železné (do narození Krista) sem pronikli Skytové, později ze západu Keltové, kteří se ve své expanzi kolem roku 250 po Kristu dostali až do karpatské kotliny. Narazili tam v povodí Tisy na usedlé Skyty a obrátili se k jihu - na Balkán. Později tu žily kmeny geto-dácké. Větší osídlení a snad i obchodní styky kladou někteří historikové k Velkomoravské říši, i když to není přesvědčivě doloženo. V době stěhování národů sem ze severu přicházely slovanské kmeny a z jihu pak především nomádští Maďaři (kolem roku 895).

Zemi pokrývaly rozsáhlé, hluboké pralesy a jižní část oddělená řekou Tisou se volně otevírala nově příchozím kmenům. Tak sem zřejmě přišli i Slované z Bulharska, nejspíše v 10. a 11. století. Začátkem 10. století vládl z Užhorodu území osídlenému Slovany kníže Laborec, který padl v roce 903 při obraně užhorodské pevnosti proti maďarskému útoku. Maďaři přicházeli na podkarpatské území v 10. století a zmocnili se části Bycharského knížectví, které se zde konstituovalo. Ve větší míře se zde však neusazovali a směřovali na jih k Podunajské nížině. Teprve král Štěpán na konci desátého a na počátku 11. století využil úpadku bulharské říše a upevnil na Podkarpatsku svou moc (pokládal ho především za obranný systém chránící uherské území před nájezdy ze severu, kudy pronikaly i ruské kmeny).

Tatarský vpád

Tatarský vpád do střední Evropy v roce 1241 byl veden i karpatskými průsmyky a zpustošil zem natolik, že se téměř vylidnila. Zájem Uherska o tuto oblast, především o její úrodnou jižní část, však nezanikl. Proto ji králové svěřovali šlechtě a církvi, aby se tu obnovil život a znovu založila obranná pohraniční vazba navazující na slovenské velehory. Přicházejí i první kolonizátoři; němečtí dokonce ve dvou vlnách, podruhé například ve 13. století. Od východu se v polovině 14. století objevují Rumuni z Valašska, z nichž se někteří usídlují až na Moravě.

První historický vládce Podkarpatské Rusi - knížete Fedor Korjatovič

Z jihu později přicházejí Maďaři. Usazují se zde i rusínští pastevci ze severu, tvořící v 16. století většinu obyvatelstva. Za prvního historického vládce Podkarpatské Rusi lze pokládat knížete Fedora Korjatoviče, který se tam uchýlil z Litvy jako emigrant vypovězený Vitoldem Litevským uprostřed 14. století a přivedl s sebou mnoho ruských rodin.

Ovládl město Mukačevo a jeho mocný hrad Palanok v dohodě s uherským králem Zikmundem - vladaři pokládali podkarpatské Rusíny za pohraniční stráž, a proto jim poskytovali určité výsady, potvrzené naposledy v druhé polovině 15. století Matyášem Korvínem.

Nová etapa maďarské kolonizace

Postavení Podkarpatska se změnilo po nezdařeném selském povstání Jiřího Doži roku 1514. Různá privilegia byla zrušena, uherská správa dbala, aby obyvatelé opouštěli kočovný způsob života, podrobili se poddanským povinnostem a pracovali na zřizovaných statcích.

Nová etapa maďarské kolonizace přinesla s sebou i značné vykořisťování země a jejího lidu. Nejednou prošla Podkarpatskem cizí armáda, také proto, že jeho strategické postavení, zejména v období od 16. do 18. století, mělo velký význam. Protihabsburský charakter některých povstaleckých akcí nevyjadřoval postoje lidu, který nejvíc poznal utrpení několika nájezdů Tatarů a Turků a usiloval přežít tyto události a uchovat si svou existenci.

Vznik řecko-katolické církve

Rok 1646 v době vlády knížete Jiřího Rákoczyho, znamená ve vývoji země počátek nové etapy. Část pravoslavného kněžstva vedená biskupem Basilijem Tarasovičem, navázala kontakty s Římem, a dala tak vzniknou řecko-katolické církvi. V té době působí v Šáryšském (Blatném) potoku, ležícím na hranici Podkarpatské Rusi se Slovenskem, na pozvání rodiny Rákoczyů, J.A. Komenský. Téměř 4 roky pobytu se zde věnuje Komenský plodné pedagogické a vědecké činnosti.

Mukačevská diecéze byla podřízena katolickému biskupovi v maďarském Egeru. Teprve v roce 1771 za vlády Marie Terezie se mukačevské biskupství osamostatňuje.

Národní obrození

Národní obrození v zemi lze právě tak jako v ostatních evropských zemích situovat do počátku 19.století. Biskup Ondřej Bačinský (zemřel 1809) položil základy pro kulturní a vzdělanostní rozvoj řecko-katolického duchovenstva a školství. Navázal na dílo svého předchůdce Ivana Bradače i na aktivitu mukačevského biskupa Manuela Olšavského (zemřel 1767) a byl ve styku s pražským slávistou V.F. Durychem, kterého informuje o spisech v biskupské knihovně.

Do kulturního vývoje se zapisuje dílo teologů a jazykovědců. Náležel k nim např. Joanncius Bazilovič, Orlay, autor díla o přechodu Rusů za Karpaty, Michail Lučkaj (např. spisy Grammatica Slavo-Ruthena a Historia Carpatho-Ruthenorum , profesor Baluďanskij a J. Hucza-Venelín. Bylo vydáno vědecké stanovisko o jazyku rusínského národa a o osobitosti rusínštiny.