Podkarpatská Rus součást Československa

Zakarpatská Ukrajina jako součást Československa

Život v Československu

Podkarpatská Rus má vlastní sněm, který si volí předsednictvo. Sněm Podkarpatské Rusi je příslušný usnášeti se o zákonech ve věcech jazykových, vyučovacích náboženských, místní správy, jakož i v jiných věcech, které by naň přenesly zákony Československé republiky. Zákony usnesené sněmem Podkarpatské Rusi, projeví-li prezident s nimi souhlas svým podpisem, vyhlašují se ve zvláštní sbírce a podepisuje je také guvernér.

Prvním guvernérem Podkarpatské Rusi byl zvolen Grigorij Žatkovič - od 26. dubna 1920 do března 1921, kdy rezignoval z osobních důvodů i pro neshody s pojetím autonomie. Později guvernérskou funkci vykonával A. Beskid od listopadu 1923 do června 1933 a po něm Konstantin Hrabar od března 1935 do října roku 1938.

22. září 1921 zavítal na krátkou návštěvu Podkarpatské Rusi prezident T.G. Masaryk. Oslovil ho v Užhorodě česky a rusínsky viceguvernér Petr Ehrenfeld, se svými pozdravy se přihlásili církevní a veřejní představitelé, starostové, legionáři, Sokolové a pracovníci Červeného Kříže.

Nikdy v dějinách neprožila Podkarpatská Rus takový vzestup jako v letech 1919 - 1939, třebaže státní byrokracie bohužel brzdila rychlejší rozvoj podkarpatské autonomie.

Svou "podkarpatskou hru" rozehrála i maďarská vláda, která poslala v říjnu 1921 stížnost společnosti národů, jejímž hlavním názorem bylo, že Československo na Podkarpatsku neplní závazky z mírových smluv. Budapešti se především nelíbilo, že se zemi dosud nedostalo autonomie. Československo vysvětlilo svou politiku na Podkarpatské Rusi i překážky, které se stavěly proti okamžité autonomii, tak přesvědčivě, že Společnost národů československé stanovisko přijala a došla k závěru, že "československá vláda podala přehled práce, již vykonala, aby vychovala lid a uschopila jej k autonomii." Vyslovila však přesvědčení, že Československo "v brzké budoucnosti najde prostředky, jak přikročit k vybudování území Podkarpatské Rusi jako samosprávné jednotky podle mírové smlouvy."

Neblahé dědictví chudoby materiální i duchovní, bída, negramotnost, nemoce, nízká úroveň průmyslové i zemědělské produkce - to všechno podstatně ztěžovalo další cestu. V okolních státech se nastolily polodiktátorské režimy, v nedalekém Sovětském svazu řádil hladomor a krvavá Leninova revoluce vyhlazovala politické odpůrce. Československo a Podkarpatsko však zůstaly ostrovem demokracie a vzestupu. Rozvinul se společenský a politický život dosud v této zemi nevídaný. Připravovaly se podmínky pro autonomii země, v Užhorodě i v jiných městech byly postaveny vládní a správní budovy, které sloužily místním potřebám a v nichž měly začít fungovat sněm i vláda. Otevíraly se nové školy, stavěly silnice a železnice, vznikaly nemocnice.

Bylo by však omylem idealizovat meziválečné poměry na Podkarpatsku. Pozůstatky minulosti byly tak značné, že se je nemohlo podařit při nejlepší vůli zlikvidovat. Vesnicemi obcházely hlad, bída a nemoce, hladové pochody, prosebná procesí i demonstrace trvaly ještě poté, co ochabla největší tíže hospodářské krize konce dvacátých let. To vše se projevovalo i ve volebních preferencích pro komunistickou stranu využívající těchto neblahých poměrů ( v celém období první republiky tu patřila k nejsilnějším politickým stranám).

Přesto všechno byl lid Podkarpatské Rusi vděčný za to, že mohl žít v rámci ČSR, a proto při oslavách desátého výročí spojení Podkarpatské Rusi s Československem v roce 1929 daroval Praze roubený kostelík sv. Michala z Medvedovců u Mukačeva. Na náklady podkarpatského lidu byl kostelík přenesen na pražský Petřín, kde stojí dodnes.

Uvádíme zde několik statistických údajů ze třicátých let, které mohou částečně nastínit skutečný stav věcí v této zemi. Hustota osídlení tvořila v roce 1930 v Čechách 137 osob na km2, na Podkarpatsku jen 57 obyvatel na km2. V Čechách pracovalo ze 1000 osob v zemědělství 240 lidí, na Moravě a ve Slezsku 285, na Slovensku 568 a na Podkarpatské Rusi 663 osob. V průmyslu byl index opačný: v Čechách 418, na Moravě 408, na Slovensku 24 a na Podkarpatsku rovněž 24 osob. Celkový podíl průmyslu (mimo dřevařského) činil v hospodářství země 2,2%.

Z úhrnného důchodu k roku 1930 připadalo na Čechy 24 896 miliónů, na Moravu 9 339 miliónů, na Slovensko 5 002 miliónů a na Podkarpatskou Rus jen 456 miliónů KČS. Souviselo to s tím, že na Podkarpatsku bylo v téže době jen 17 tisíc výrobních živností a podniků, kdežto v Čechách jich existovalo 25x více.

V roce 1932 bylo v Čechách na 100 km2 70 kilometrů silnic, na Moravě 59 km, na Slovensku 30 km a na Podkarpatské Rusi 19 km.

Tři čtvrtiny země tvořily hory porostlé staletými mohutnými lesy. Polovinu veškeré plodné půdy - asi čtvrtinu země - se dalo obdělávat. Lesnictví a dřevařský průmysl, kde bylo zaměstnáno 12% obyvatelstva, se rozvíjel jen pomalu, protože chyběl podnikatelský zájem o jeho modernizaci.

Je třeba registrovat i vystěhovalectví. Od roku 1922 do roku 1930 se z Československa vystěhovalo téměř 276 tisíc osob, z toho bylo ze Slovenska a Podkarpatské Rusi 170 tisíc.

Po obecních volbách v roce 1923 se v roce 1924 měly konat první volby do Národního shromáždění, pět let poté, co Podkarpatsko spojilo své osudy s republikou.

Zprvu se namítalo, že obyvatelstvo dosud nedospělo do stavu, kdy mohlo porozumět demokratickým principům, strategické agitaci a aktivně se podílet na politické činnosti. Ukázalo se i nebezpečí komunistické propagandy, která začala ovlivňovat zubožené i negramotné obyvatelstvo. Československá vláda se obávala, že by takový vývoj mohl narušit společenskou konsolidaci, a proto zde volby o rok odsunula.

První obecní volby v roce 1923

    Koaliční strany
  • Československá strana sociálně demokratická (9,4% - 23 826 hlasů)
  • Československá strana národně socialistická (8% - 20 068)
  • Sionistická strana židovská (7% - 17 941)
  • Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (6,4% - 16 300)
  • Československá strana lidová (4,4% - 11 107)
  • Židovská strana ortodoxní (3,9% - 9914)
  • Československá strana živnostenská (1,1% - 2748)
  • Československá strana národně demokratická (1,1% - 2780)
    Opoziční strany
  • Komunistická strana (39,4% - 100 242 hlasů)
  • Maďarská národní strana (11% - 28 113 hlasů)
  • Autonomní zemědělský sojuz (8,4% - 21 161 hlasů)

V roce 1935 největší počet obyvatel hlasoval pro Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu (19% - 60 747 hlasů), Československá strana sociálně demokratická získala 9,2% - 29 749, na třetím místě byla Československá strana národně socialistická (3,1% - 10 027), Československá strana živnostenská (2,7% - 3 074), dále potom Československá strana lidová (2,2% - 7 325). Obě židovské strany tehdy samostatně nekandidovaly.

V souhrnném přehledu lze uvést, že v roce 1923 získaly strany vládní koalice 40%, kdežto opozice 60%. V letech 1925, 1929 a 1935 hlasovalo pro koalici 46%, 64% a 37%. Opozici odevzdalo v těchto volbách své hlasy 54%, 36% a 63%.

11. října 1938 byla vytvořena nakrátko autonomní vláda Podkarpatské Rusi v čele s Andrejem Brodym, spjatým s Budapeští pevnými svazky víc, než se slušelo na předsedu autonomní vlády. Současně v dohodě s hitlerovským Německem usilovalo Maďarsko o revizi mírových smluv a návrat k situaci před rokem 1919. Po Brodym následovala 24. října druhá autonomní vláda Karpatské republiky kněze a spisovatele Augustina Vološina.

Po dvou zákonech o samosprávě Podkarpatské Rusi a o zemském guvernérovi z roku 1937 vyhlásila 22. listopadu 1938 československá vláda konečně autonomii Podkarpatské Rusi zatím zajištěnou formálně v ústavě. Ve vládní vyhlášce se uvedla v činnost podkarpatská vláda a měl být svolán sněm Karpatské Ukrajiny. Týž den byla ustavena i autonomie Slovenska. Senát schválil zákon navržený Národním shromážděním jednomyslně.

Jenže již předtím dal Hitler svolat na 2. listopadu 1938 v návaznosti na mnichovský diktát arbitrážní konferenci do Vídně. Podle jejího rozhodnutí muselo Československo odevzdat Maďarsku jižní část Slovenska a jih Podkarpatské Rusi s Užhorodem, Mukačevem a Berehovem. Maďaři zabrali 152 tisíc hektarů nejúrodnější části země s vinicemi, ovocnými sady, tabákovými a kukuřičnými plantážemi. Přerušili tak hlavní železniční trať od Čopu na východ. Hlavním městem země se stal Chust, kde kněz a spisovatel Augustin Vološin ustanovil autonomní vládu Karpatské Ukrajiny (na její činnost měl značný vliv i chuszský konzul nacistického Německa).

Přesto se jak v Praze tak i v Chustu nepropadalo beznaději. Nový prezident Emil Hácha řekl 4. prosince 1938 redaktorovi německé zpravodajské kanceláře: "Podkarpatská Rus je rovnocennou součástí ostatním částem státu. Její začlenění do Česko-Slovenska je plně odůvodněno, uváží-li se, že Rusíni obývají po staletí území v bezprostředním sousedství Slováků."

Také představitelé podkarpatské autonomní vlády - například ministr pro zahraniční styky Julius Révay - mluvili o budoucnosti země optimisticky.